Yann Tiersen: Okouzlení ve vyprodané Roxy

Yann Tiersen, Roxy Praha, 26. 2. 2015

Nepatřím mezi obvyklé návštěvníky klubových koncertů. Nemyslím si, že mi dobrá atmosféra (která není nutně pravidlem) stojí za mačkání se a povětšinou horší poslech, než doma z alba. Tím samozřejmě nekritizuji oblíbenou kratochvíli fanouškům takových akcí. Každému, co jeho, žejo.

Příležitost vidět na vlastní oči Yanna Tiersena, to je však jiné kafe. Geniální hudebník, multiinstrumentalista a autor, který podle statistik last.fm představuje moje posluchačské numero uno – to je výzva, na kterou nemůže říct ne ani zapálený asociál a odpůrce davů jako já.

S maestrem Tiersenem - já jsem ten, kdo se na společné setkání šklebí více

A dobře jsem udělal.

Tiersen v Roxy představil svoje poslední album Infinity, oslavu moře a kamenů. Jeho studiová alba se od legendárních soundtracků k Amélii z Montmartru či Good Bye, Lenin!, díky nimž se k Tiersenovi dostala bezesporu většina návštěvníků koncertu, snad ani nemohou lišit víc, což ale skutečného fanouška Yannovy tvorby jen těžko překvapí.

One-woman-band entreé Tiersenovi předskočila zpěvačka Tiny Feet, jejíž debutovou desku Yann produkoval. Její představení bylo psychedelické a industriální a po několika skladbách ubíjejícně monotónní. TinyFeetiny skladby navíc jako by většinou končily v nejlepším.

Což naprosto neplatí o Tiersenovi, jehož hudba a charisma prostupovala obecenstvem. Program hlavního hrdiny večera byl barvitý: vedle tíživé melancholie se objevovaly skladby energické a punkové, skladby z poslední desky protknuté některou z variací na oblíbená témata. Tu nastoupily beaty, jinde netradiční nástroje (ne však v rámci Yannovy tvorby) jako xylofón či zvonkohra, tamhle housle, škoda jen, že akordeon nechal Tiersen doma. Hudba přesto zcela vládla a člověk si v tom davu po intimnější atmosféře posteskl jen párkrát.

Bez zajímavosti nebyla ani druhá část programu, věnovaná syntezátorovému projektu ze 70. let Kosmischer Laufer. Přestože nepatřím mezi fanoušky elektronické hudby, spojením hudby a světel šlo o působivou show.

A na závěr přídavek v podobě rychlé, punkrockové tečky.

Přestože Tiersen nezahrál moje nejoblíbenější skladby (Monochrome a Kala), z koncertu jsem odcházel nadšený.

I proto, že jsem mu o absenci těchto skladeb v programu mohl říci osobně, neboť Yann stál u stánku s deskami a merchandisingem, kde se ochotně podepisoval a fotil.

Čtenářský deník 2015 - 2

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je druhá desítka:

Gay Hendricks: The First Rule of Ten

První Tenovo pravidlo (název je zkrátka nepřeložitelný) je detektivka, která příběhově nepřichází s ničím novým: hlavní hrdina končí v LAPD, chce se dát na dráhu soukromého očka, zastaví se u něj ženská, která chodila s předchozím majitelem jeho bydla, druhý den je nalezena mrtvá a Ten se pustí do vyšetřování. Postupně rozkrývá notně obšírnější komplot, zahrnující: pojišťovácký podvody, podivnou sektu, mafiány, záhadná úmrtí, nabrání nové přítelkyně, rozchod s novou přítelkyní ad.
Velkým plusem je ovšem hlavní hrdina: bývalý buddhistický mnich z Tibetu. Dodává příběhu šťávu a neotřepaný prvek. A hlavně i trochu "fantastična" - má schopnost jakési nižší úrovně telepatie (anebo je to blázen a ty věci si jen představuje, což je také dost možné :) ).
Ve výsledku žádná hitparáda, ale bezesporu zábavná oddechovka. K Tenovi bych se jednou klidně rád vrátil.

Charles Bukowski: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali vedeni

Poslední Bukowského deníkové texty jsou v podstatě přesně takové, jaké člověk čeká: plné vzpomínání, sázek na koně, alkoholu, nadávání na všechno a všechny kolem (kromě počítačů!) a úvah o životě, umírání a nesmrtelnosti.

Což je zprvu zábavné, občas milé a po několika desítkách stránek, na nichž se moudra starého muže opakují a opakují a opakují, poněkud zbytečné. 

Jsem však rád, že jsem díky těmto textům mohl vidět posun, jaký kapitán Bukowski za ty roky svého plodného života ušel.

Neil Gaiman: 1602

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ 

Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhne. Více zde.

Zděnek Křížek, Ivan Crha: Jak psát reklamní text

Nastal čas na trochu toho selfstudování. Pro začátečníky je Crhova&Křížkova kniha o reklamní textařině možná poměrně fajn uvedením do tématu, zkušenějším dozajista mnoho nedá. Vlastně spíše nic.

Zarážela mě ovšem ta ohromná četnost žehrání autprů na "současná reklama je uřvaná" či "angličtina tluče češtinu" atd. - jako by čtenář jejich názor na tato témata nepochopil po první či druhé repetici.

 

Alan Grant: Lobo – Kostěj nesmrtelný

Lobák je vždycky zárukou poctivé oddechové zábavy. Jeho ultimátně drsňácké hlášky a široké portfolium ultrabrutálního hypernásilí dost možná nikdy neomrzí.

Ovšem na druhou stranu, po několika společných rande ani nepřekvapí.

Kostěj nesmrtelný obsahuje hned čtveřici příběhů: Pěkně prsatý propadák, Gauneři, Lobo dobývá Hollywood a Kostěj nesmrtelný – z nichž jenom za Lobovo hollywoodské dobrodružství bych strčil pařát do ohně. Narážky a odkazy na filmy, režiséry i herce, kam se podíváš, jsou zárukou zábavy.

Ostatní? Průměr a průměr. Pobavilo, potěšilo, za týden si člověk na mnoho nevzpomene.

Tom Rob Smith: Dítě číslo 44

I přes dobré hodnocení je třeba zmínit, že Dítě čislo 44 je knihou, která vás donutí zaplakat - v tom špatném slova smyslu.
Smith totiž hrozně válí - (bohužel) po většinu stránkáže. Stalinistický Sovětský svaz mu dodává prostředí tak chladné, že vás napadá přibrat k četbě rukavice a nejednou vzpomenete na Orwellovo 1984. Hlavní hrdina je ohromný sympaťák, Smith skvěle pracuje nejen s ním, ale i s dalšími postavami, jejich motivacemi, vztahy a osudy. Detektivní linie (která není tak důležitá jako v běžných krimi knihách) funguje poměrně spolehlivě, ale prim hrají právě postavy a všudypřítomný strach ze spárů režimu.
A pak, po takřka třech stovkách skvělých, ohromně čtivých stránek, přijde Zvrat. Zvrat, který předchozímu obsahu pomáhá zhruba jako hemoroidy sedavému zaměstnání. V podstatě mě přiměl vymyslet teorii, že ta kvanta lidí, uváděných v závěrečném poděkování knihy za to, jak ji pomáhali tvořit, jsou jen imaginární jména. Protože kdyby Dítě číslo 44 kdokoliv četl, musel by přeci autorovi říct: "Tenhle Zvrat je debilní, taháš si ho z prstu - a navíc ani není potřeba. Vykašli se na něj, knížka bude fungovat mnohem víc."

Juan Díaz Canales: Blacksad 

Po Gaimanově 1602 další komiksová megaparáda, ke které jsem se konečně dostal. 

Canales (a kreslíř Guarnido) vytvořili temné noirové povídky v antropomorfním světě, kde hlavní hrdina je štramácký panter - soukromé očko Blacksad, který si může s čistým svědomím potykat s Marlowem.

Příběhy jsou skvěle vypointované, nechybí jim špinavá městská poetika americké drsné školy, zábavné postavy (tvůrci si s antromorfismem umí vyhrát jako málokdo) a atmosféra. Všechno správně.

David Lagercrantz: Já jsem Zlatan Ibrahimovič

Nepatřím zrovna mezi čtenáře biografií – a obzvláště ne sportovců, jejichž příběhy mi přijdou často příliš podobné: talent, spousta dřiny, trocha štěstí. Zlatan Ibrahimovič patří mezi výjimky potvrzující pravidlo.

A rozhodně to není jeho nezpochybnitelným čutálistovským nadáním. Na vině je jeho naprosto nespoutané ego – a právě jím je kniha doslova naflákaná – dojde i na hlášky jako: „Co jsi dal přítelkyni jako dárek k zásnubám?“ - „Jak to myslíš, dárek? Má Zlatana!“ Baví i jeho začátky - nelehké dětství v mälmském ghettu a vášeň pro kulatý nesmysl.

S přibližujícím se závěrem se však mění v pouhou vyprávěnku o tom, kdo za kolik Zlatana koupil, kdo ho sral a kde dal kolik gólů, což se po chvíli tak trochu zajídá.

Sergej Lukjaněnko: Nanečisto

Jelikož jsem chvíli před Lukjaněnkem dočetl knihu o Zlatanu Imrahimovičovi, nemohl jsem se zbavit potřeby vyjádřit dojmy z Nanečisto „fotbalovou metaforou“.

První díl Lukjaněnkovi dilogie o začínajícím funkcionálovi Kirillu Maximovi je jako mač, ve kterém vaše mužstvo vlítne na soupeře s neskutečnou lehkostí, během patnácti minut nasází tři banány a působí dojmem, že půjde o jednostrannou záležitost. (Jinými slovy: úvodní zápletka s „lidé a svět na hlavního hrdinu zapomíná“ je dechberoucí a doslova nutí číst dál.)

Jenomže pak hráči poleví a soupeř ještě do konce poločasu stihne dvakrát zaskórovat a váš tým je nakonec rád za hubené vedení a patnáctiminutovou přestávku před výměnou stran.

Sergej Lukjaněnko: Načisto

Poté, co se váš tým s jednobrankovým náskokem vrátil na hřiště, vypadají jeho hráči, jako by jim někdo během pauzy zalil nohy do betonu. Jako by se soustředili jen na ubránění náskoku.

Což se nepodaří. Soupeř vyrovná a v závěru zavěsí rozhodujícího banána.

Jinými slovy – i přes parádní úvod a neuvěřitelnou čtivost stojí tahle Lukjaněnkova dilogie ve výsledku dost za prd.

Ennio ňuňo v Praze

Napsat, že mám rád filmovou hudbu, by bylo slabé označení. Miluju filmovou hudbu. Podle dat z last.fm je v dvacítce mých nejposlouchanějších hudebníků hned patnáct autorů filmové hudby, mezi něž se vetřeli Ludwig van Beethoven, Metric, UNKLE, The Rolling Stones a Daft Punk (hádejte proč - geniální soundtrack k Tron: Legacy).

Skvěle se při filmových skladbách čte, píše, pracuje, je obstojnou nástupkyní klasické hudby. Zkrátka láska jako trám.

Těžko proto popsat, jakou jsem měl radost, když mi napsal kamarád, že vyhrál dva lístky na koncert Ennia Morriconeho v O2 Aréně - a o jeden by se se mnou chtěl rozdělit.

Velkou.

Morricone je mezi autory filmové hudby legendou. Poslední z velikánů, kteří tvořili ještě ve zlatém věku filmu (před rozpadem hollywoodského studiového systému v pozdních šedesátých letech). Ve své skupině zbývá snad už jen on a John Williams.

Jeho hudba k filmům jako Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Mise či Bio Ráj patří mezi soundtrackové klenoty.

Právě skladby z těchto filmů patřily mezi vrcholy koncertu. Když - dvakrát - spustila velkolepá Ecstasy of Gold z Hodný, zlý a ošklivý, všechny chlupy na těle se mi poslušně postavily do pozoru, nehledě na skutečnost, že nasazené tempo skladby bylo ďábelské, a proto se lehce vytratila její procítěnost. Proč ji naživo hraje Ennio o tolik rychleji?

Jenomže ony nejkultovnější kusy byly proloženy jakousi hudební vatou, několika skladbami, které jsem znal málo, nebo vůbec. Většinou šlo o rutinní tvorbu bez jasného rukopisu mistra Ennia - tu připomínající právě Williamse, jinde zase Jerryho Goldsmithe.

Navrch se do programu nedostala skladba z mých nejoblíbenějších: Rabbia E Tarantella.

I přesto jsem O2 Arénu opoštěl s pocitem skvěle stráveného večera. Po stránce programové je návštěva kupříkladu Pražského filmového orchestru (skladby z Pána Prstenů vedle hitů ze Star Wars, no neberte to) větším posluchačským blahem.

Ovšem tentokrát jsem mohl na vlastní oči vidět dirigovat skutečnou legendu, což se sakra počítá.

1602: Gaiman, Marvel a Zlatý věk

Ultimátní komiksový komplet se bezesporu stihl stát jakýmsi fenoménem na našem komiksovém trhu. Což není překvapení – přinášet komiksařům významnější kusy slavné stáje Marvel v hardbacku za bratru příjemná dvě kilča (později 250,-), to je sázka na jistotu. Už dnes jsou některá z čísel oné vybrané šedesátky (v současnosti již víme, že i v Čechách bude tato základní řada o další kopu navýšena) jen špatně sehnatelná.

Jednou z nejvýznamnějších akvizic, se kterou jsme se mohli v rámci „ÚKáKáčka“ seznámit, je specifická (v rámci nakladatelství orientovaného spíše na superhrdinské extraefektní oddychovky) minisérie 1602 z pera veleoblíbeného komiksového scénáristy, spisovatele (a mnohé další) Neila Gaimana. Ten se mezi první autorskou komiksovou ligu vyšvihl parádní sérií Sandman, nedávno jsme si mohli přivonět k jeho Černé orchideji, ve svých rukou měl třebas také milý, dvousešitový minipříběh Batmana a jeho smrti Co se stalo s temným rytířem?

I jednoho dne přišel Neil Gaiman k šéfstvu Marvelu a to mu položilo otázku: „Co bys chtěl napsat?“ Žádná omezení pro autora takového ražení - a to hned při první spolupráci. Nebyl by to Gaiman, kdyby řekl něco ve smyslu: „Půjčte mi na chvíli Spider-Mana, proženu ho New Yorkem a nechám ho bojovat třeba s Green Goblinem.“ Nebyl by to Gaiman, kdyby látku nepojal po svém: v rámci tradic žánru i nakladatelství a zároveň jako by „z druhé strany“, jak je jeho zvykem u Sandmana, povídek, románů a vlastně takřka všeho, nač jeho skvostná autorská ručka sáhne.

Na tradice zezadu

A tak vzal tradiční hrdiny, s nimiž se potýkal jako chlapec-čtenář v šedesátých letech – v onom bájném druhém "Zlatém věku" Marvelu. Počkat, Zlatý věk, volná asociace, šup sem rovnítko – Zlatý věk za vlády Královny Alžběty I.! Zadní vrátka k obejitím tradic byla nalezena. Gaiman sebral některé z hlavních postav, na nichž Marvel v šedesátých letech budoval své renomé, a zasadil je do roku 1602, těsně před smrt velké královny.

Ne, mezi budovami Londýna se neprohání Spider-Man ve svém červeném spandexu, každý z oblíbených hrdinů je přimknut době příběhu. Sir Nicholas Fury pracuje coby špión Jejího Veličenstva, jeho pravou rukou je mladý Petr Parquagh – obyčejný chlapec s lehkou úchylkou na pavouky, tajemný pan Strange je královniným „lékařem“, králem nočních ulic je irský slepý bard a ďábel Matthew, chromý Javier je ředitelem školy pro speciální syny významných rodin, na niž inkvizice pohlíží jako na sídliště ďáblova plémě, zlovolný baron Otto von Doom lační po opanování Evropy… a mnohé, velemnohé další.

Je to v podstatě jedna velká a zábavná hra, kterou Gaiman se čtenářem hraje. Ani za mák se ovšem nesnaží jej lacině tahat za nos, k jednotlivým postavám většinou dodává dostatečné množství vodítek, zaručujících, že jejich původ komiksově vzdělanější zaručeně poznají. Po svém však hrdiny ještě malinko postrčí do mýtických struktur (Ačkoliv, co jsou komiksoví hrdinové, když ne báje a mýty dneška? Není Superman Heráklem současnosti?), takže se kupříkladu z členů Fantastické čtyřky mohou stát symboly základních elementů. A tento zábavný intertextuální koktejl ještě zvládá chytře provázat se skutečnou historií. A současností. A tedy i zařídit, aby šla čtenáři hlava kolem nad jeho autorským géniem, aniž by přitom působil jako onanista.

K dokonalosti pak Gaimanův scénář dovádí kresba Andyho Kuberta – s výraznou tužkou, častou detailností věrnou evropským tradicím.

Ve zkratce: ano, tohle se zatraceně povedlo.

Čtenářský deník 2015

Rozhodl jsem se v roce 2015 číst. Hodně číst. A psát o knihách, které čtu. A dělit se o to, co jsem napsal o knihách, které čtu. Tady je první desítka:

 

Robert W. Chambers: Král ve žlutém

Při hodnocení bych knihu rozdělil na tři části:
- úvodní třetina patří mysteriózním příběhům o záhadné knize "Král ve žlutém", která v lidech rozdrnčí struny příčetnosti až k prasknutí. V těchto příbězích je rozpoznatelný inspirační zdroj Lovecrafta. Chambers je však neprodává s takovou grácií jako Mistr, dokonce ani jako jeho předchůdci Poe či Ambrose Bierce. Přesto slušné počtení.
- ve druhé třetině dojde na překvapivě (v porovnání s předchozí částí) citlivé romantické fantazie, z nichž některé vůbec nepůsobí zestárle - tady jsem si knihu užíval nejvíce
- závěrečné povídky patří nedávné (pro Chamberse) historii Paříže a americkým studentům umění - s těmihle texty jsem měl největší problém, nepřinášejí nic zajímavého po stránce formální i obsahové.

Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii – Život, vesmír a vůbec

Stopař u mě začíná trpět podobným neduhem jako "konkurenční" Zeměplocha - po několika knihách už ty geniální vtipy zkrátka toliko neokouzlí. 

Třetí kniha je v jejich kladení navíc lehce střídmější a naředěnější - přesto mám tucha, že si už napořád budu pamatovat, v čem tkví umění létat.

Alissa Nutting: Tampa

Tentokrát trochu říznější názor, ale vzhledem k povaze knihy...
Nakonec ne tak provokativní, jak jsem čekal (i když, berte toto tvrzení od člověka, který do vyhledavače zadává termín MILF i několikrát týdně, s rezervou), ale zase o mnoho chytřejší satira na školský i soudní systém a vlastně i společnost jako takovou.
Hrdinka je bezcitná sociopatka, která lidi kolem sebe vysává jako upírka, aniž by se nad svým počínáním kdy pozastavila - k snídani do sebe nechá manžela - svůj finanční zdroj vymasturbovat (její vlastní termín), aby k obědu zničila život nějakému čtrnáctiletému kloučkovi, kterých má kolem sebe coby učitelka poměrně dost.
Nelze v Tampě nevidět anabázi na procesy s podobně "postiženými" učitelkami, na nichž se vždycky rád přiživí bulvární tisk. Nutting navíc hned ve své prvotině vykazuje zábavný a hravý styl, ve kterém je trochu cítit inspirace Palahniukem.
Perličkové P.S.: Při porovnání s Lolitou (která by se mohla zdát - chybně - tematicky podobná) vychází najevo, že zlo je vždycky na stranách žen - nezávisle na věku. :D

Před Strážci: Ozymandias/Karmínový korzár

Chápu (a chápu i proč), že jdu v tomhle případě trochu proti proudu, ale pro mě osobně je Ozymandias/Karmínový korzár nejlepším svazkem téhle diskutabilní série. Veidtovo košaté komentování a myšlenkové pochody mě nenudily, naopak - bylo zajímavé sledovat jeho minulost, každý ten krůček za krůčkem až k velkolepému cíli. 

Karmínový korzár je příběhově postaven na pirátských historkách (proto připomíná i třebas Piráty z Karibiku), takže nepřekvapí ani motivy, ani líbivou, i když dnes už poměrně klasickou pointou. Ale ta parádní kresba z něj dělají pěkný zážitek. 

Jednohubka o Dollarové Billovi je pak nádhernou satirkou s poměrně silným koncem.

Robert J. Sayer: Flashforward

Příjemné překvapení. Tvorba Roberta J. Sawyera je mi známá, leč nikdy jsem se s ní neseznámil blíže, což do budoucna dozajista napravím. Ke knize jsem se dostal v podstatě díky znalosti seriálové adaptace, která na Sawyerově zápletce staví, jak je zvykem, docela jiný příběh.
Při spuštění velkého pokusu v CERNu dojde k neočekávané události - všichni lidé na světě (a další tvorově s vědomím, třebas opice) na dvě minuty omdlí a každý vidí sebe sama v budoucnosti za 20 let. Následky jsou samozřejmě katastrofální, především na dálnicích a v letadlech, která zrovna neměla to štěstí být tak vysoko, že fungovala jen na autopilota a tak jim dvouminutový výpadek v kontrole nevadil.
Bavilo mě, jak svůj nápad Sawyer vytěžil téměř na maximum - kromě dějových linií samotných jsou před každou kapitolou titulky novinových zpráv (a leckdy je v nich mnoho humoru). Zábavný byl i koncept jedné z ústředních linií - detektivka naruby, kdy postava ví, že zemře, a tak pátrá po vrahovi, aby jej mohl zastavit předem.
Ve zbytku kniha stojí na klasickém sci-fi tématu - nervozitě z rychlosti vědeckého a technologického pokroku. Máme si hrát na Boha? Je to, co víme, skutečně pravda? Sawyer poměrně obratně míchá fyziku (jejíž pravdivost v textu naštěstí nejsem schopen úplně posoudit, díky čemuž jsem nebyl při čtení srážen, ale zněla mi poměrně košér) a "masovou filozofii" - nenáročnou a snadno pochopitelnou. Ani jedno z toho neubírá knize na čtivosti - a je to vysoká čtivost, dlouho jsem se takto nezačetl.

Michael J. Sullivan: Královské spiknutí

Do čtení téhle knihy mě v podstatě dotlačil kamarád, jehož vkusu si poměrně vážím - leč tentokrát jsme se nesešli.
Královské spiknutí je totiž jen čtivá a svižná jednohubka - nic více, nic méně - nic, z čeho by měl být člověk nějak extrémně nadšený. Postavy jsou sice zábavné (především svými netušenými schopnostmi), ale neskutečně ploché a klišovité, zápletka je triviální a okořeněná jen tím, že protagonisté patří mezi nájemné zloděje (což už ale není kdovíjak originální postup). Potěšil dobrý překlad.
Jako odpočinkovka před spaním fajn, ale nic více.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

V našich žánrových vodách hojně opěvovaná kniha, na kterou jsem měl proto spadeno už nějaký ten pátek. A Poláček potěšil a zklamal zároveň.

Dlouho jsem přemýšlel, čím vlastně - kniha je krásně napsaná, s důrazem na detaily a libozvučnost, je zasazená do alternativní reality v nejlepším duchu mého oblíbence Philipa K. Dicka (jehož občas i připomíná) v kombinaci s rodinnými mindráky, chytře nabaleno na naši pravou realitu (první polovina padesátek pod nadvládou nácků vlastně nepůsobí o mnoho jinak než první polovina padesátek pod nadvládou komančů). A doplněno o - a tady přichází, jak jsem zpětně dobádal, můj problém - magii. Vím o Hitlerově vášni v okultismu a spiritualismu, dokonce i o Thulské společnosti, propojení oné doby s magií mi připadá v pořádku (třebas v textech Tomáše Bandžucha), ale ve Spěšném vlaku mi tyto fantasy prvky jednoduše neseděly a jenom mě rozrušovaly.

Na naše poměry jde bezesporu o parádní dílko - ovšem já očekával (a přehnaná očekávání vložená do Spěšného vlaku knize jistě nepřilepšila), že při jejím hodnocení nebudu muset dodávat ono entrée "Na naše poměry".

Alejandro Jodorowsky, Moebius: Incal 

Těžko psát o Jodorowském, ten člověk je snad z jiné dimenze. Jak ukazuje skvělý loňský dokument Jodorowského Duna, Incal obsahuje mnoho prvků z připravované adaptace veledíla Franka Herberta, která vlivem připosranosti šéfů hollywoodských studií padla. Jen těžko si těchto prvků poté nevšímat. 

Jodorowsky s Moebiem však stvořili svébytné sci-fi dílko, obratně balancující na hraně parodie. Jejich fantazie se zdá být bezbřehá - ač mnohé nápady dnes působí již úsměvně naivně. I přesto je (především díky parádní kresbě) Incal Dílo (s velkým).

Jeff Smith: Kůstek 6 – Hledači pokladů

Tak jako takřka každá rozsáhlá série, i Kůstek má svůj "připravovací" předposlední díl. 

Ten, v němž se toho zase tak moc nestane, figurky se zdánlivě bezcílně pohybují po šachovnici, nenachází mnoho odpovědí (spíše zakopávají o další otázky) a připravují se na bouři.

A bouře se blíží.

Jeff Smith: Kůstek 7 – Koruna z rohů

Velké kůstčí finále!

Epické bitvy přibaleny. Poslední Kůstek je doslova narvaný akcí, aniž by Jeff Smith zapomínal na prvky, které jeho sérii zvedají mezi legendy: roztomilost, vtip, dojemné scény a Trnčina stehýnka. Snad jen ten závěr nemusel být tak natahovaný - ale chápu, ani autorovi se s postavami nechtělo loučit. 

Byl jsem na tom podobně.

Knohomolův rok 2014

O svém čtenářském předsevzetí na loňský rok jsem se již jednou zmiňoval v době, kdy se mi podařilo nastolenou hranici 50 knih zlomit. Stejně mi to však nedá se ke čtenářskému roku 2014 vrátit.

Statisticky vypadal takto:

70 knih (z toho 18 elektronicky a 3 v angličtině, což je zhruba o tři víc než kdykoliv předtím)

1 básnická sbírka 

84 komiksů

Z toho všeho jsem 58 titulů četl „pracovně“ (povětšinou recenze) a 97 čistě pro radost. A všechno jsem poctivě hodnotil na goodreads.

Nejlepšími literárními zážitky roku pro mě byly tyto tituly:

Knihy

Francis Scott Fitzgerald - Velký Gatsby: Nádherně odvyprávěný příběh posedlosti.

Frank Herbert - Duna: Zasloužená sci-fi klasika, která se čte na jeden nádech. Velká věc.

Francois Truffaut - Rozhovory Hitchcock/Truffaut: Setkání s dvěma génii filmu vypoví o tomto umění víc než leckterá učebnice.

Pierre Boulle - Planeta opic: Pod tou sci-fi slupkou je krásně satirická záležitost.

James Ellroy - L.A. Přísně tajné: Kriminálka s velkým K.

H.G. Wells - Válka světů: Další nesmrtelná klasika a dohnaný velký rest.

Charles Dickens - Příběh dvou měst: Zezačátku se trochu táhl, v závěru jsem zamačkával slzy.

Dennis Lehane - Dotek temnoty: Uf. Lehane umí fyzicky bolet, ale autor je to vynikající.

Catheryne M. Valenteová - Nesmrtelný příběh: Nejnápaditější fantasy/magický realismus kniha, jakou jsem loni četl. Určeno spíše pro ženy, ale kouzelný zážitek.

Komiksy

Calvin a Hobbes: Svět je kouzelný - Rozloučení se dvěma kámoši je tradičně skvělé a dojemné.

Neil Gaiman: Černá orchidej: Prostě Gaiman. Poetika...

Emmanuel Guibert: Fotograf - syrová dokumentární podívaná na válku SSSR vs. Afghánistán.

Ed Brubaker: Captain America - Zimní voják

Jeff Smith: Kůstek 6

A předsevzetí na rok 2015? Rovná stovka. I s komiksy zvladatelné číslo.